Dnešní povídání by se mohlo také jmenovat „Upřímnost“. Předesílám, že se nejedná o žádnou spolupráci. Chtěla bych tu dnes zmínit Nerisu – ženu, která mne velmi inspirovala svou upřímností. Která mluví otevřeně i o tom, co není dokonalé a snové.
Nerisu jsem objevila proto, že se zabývá autentickým oblékáním. Je to autorka webu Your Fashion Self. Jak mnozí z Vás už ví, autentické oblékání mne zaujalo a vrhla jsem se do něj v roce 2017. Pár měsíců jsem se snažila objevit svůj styl sama, ale po pár překlepech mne to přestalo bavit a vydala jsem se na stylové poradenství právě k Nerise.
Změnila jsem šatník, ale hlavně jsem úplně změnila svůj pohled na oblékání. Zjistila jsem, že existuje něco jako fair trade oblečení, udržitelná móda. Co pro mne do té doby bylo povrchní a zbytečné je pro mne najednou nesmírně komplexní a globální téma módního průmyslu, životního stylu, ekologie a celé planety… Na jednu stranu si oblékání mnohem více užívám a vidím krásu tam, kde jsem dřív viděla jen vztek na sebe a na to, že nemám konfekční postavu. Místo toho, abych plakala v kabince H&M, že mi nesedí žádné kalhoty, dostávám komplimenty, jak mi sluší fair trade móda. A na druhou stranu jsem VELMI zredukovala své nákupy a totálně změnila své zdroje. Je nás hodně a jsme to my, kdo může udělat obrovskou změnu. Třeba nakupovat oblečení u lokálních či fair trade značek.
Sledovala jsem a sleduji i jiné Nerisiny projekty – posledním byla Víla z farmy. S tím Nerisa začala, když si s manželem pořídili domek. Během pandemie se však vše změnilo, protože se s manželem rozvádí. O rozvodu napsala článek Nechci být single, ze kterého mi bylo smutno, ale zároveň mne inspiroval a nakopl.
V prvé řadě velmi obdivuji, že o rozvodu, manželství a vztahu tak otevřeně mluví – ne každý to dokáže. Vztah nebo manželství může skončit a pevně věřím tomu, že strach z konce, dokonce ani konec samotný, by nás neměl zastavit v cestě za našimi sny. Jak často píše Arianna Huffington: „Selhání je součástí úspěchu, ne jeho opakem“.
V řadě druhé se mi moc líbilo, jak Nerisa hezky píše o manželství. Přimělo mne to, abych sama cítila vděk za ty denodenní „obyčejné“ věci, které ke vztahu či manželství patří a nejsou vůbec samozřejmé. A tak když jsem smutná a v noci nemůžu spát, jsem pořád šťastná za to, že vedle mne někdo spí. Za to, že se mám s kým podělit o oběd. Na koho se usmát.
A v řadě třetí jsem pohoršená, jak někdo může vztah znevažovat – mám teď na mysli Nerisina manžela. Vztah nejspíš vznikl z lásky a i pokud nakonec nebude trvat do konce života, pořád měl určitě velkou hodnotu, býval krásný, důležitý, oba lidi někam posunul. Beru to pro sebe jako velkou lekci vděku a lásky. Stále věřím tomu, co jsem se dočetla v knize od Neala Donalda Walsche O lásce – a sice, že mohu někoho milovat, a i tak s ním nemusím chtít žít. Můžu od něj dokonce odejít, třeba proto, že nám přestalo společné žití prospívat. Ale říkat někomu, kdo mne má rád a žíje se mnou, že jej dávno nemiluji, to považuji za zbytečné a možná i nepravdivé. Ale vím, každý má jinou definici lásky…
Nerisiny upřímné články mne už dříve inspirovaly k tomu, abych byla sama upřímná a sdílela i to těžké – byť si vždy dobře rozmýšlím, co se cítím sdílet a co už ne. Myslím si, že můžeme dostat do náročných situací a vztahy mohou být bolestné. Ale i tak stojí za to. A jak jsem se dočetla od Haemina Sunima: „Naslouchání obtížím druhých nás lépe připraví na to, abychom zvládali ty vlastní“.
Chcete-li Nerisu také sledovat, najdete ji ještě na Pinterestu a na Facebooku.
Abych tak řekla, teď jsem tu nasdílela hodně energie ennagramového typu 4. A připojím tu jedno takové pozorování, kterým bych ráda toto povídání odlehčila. Sama sebe rovněž považuji za enneagram 4 a všimla jsem si, že si mnohem více všímám toho „špatného“, co se mi stane. Zatímco na to dobré snadno zapomenu nebo to znehodnotím. A tak si říkám, že ať už se děje cokoli, nezapomínejme na to dobré, co jsme zažili. A hlavně na to pamatujme, když máme těžké období.
Vztahové téma pokračuje. Vzpomínala jsem na jeden velmi silný vztah, který jsem zažila už dávno na gymnáziu. Vsadím se, že všichni mí kamarádi z tehdejší doby už teď tuší, o co se jedná 🙂
Bylo to snad ve třetím ročníku na gymplu kdy jsem cestou do školy z okénka šaliny zahlédla kluka, který mne hodně zaujal. Po nějaké době jsem zjistila, že chodí na stejnou školu, jako já. Potom jsem dokonce zjistila, že kamarádka jej zná, že bydlí ve stejné čtvrti a občas se potkají cestou do školy.
No… ženské jsou neskutečně chytré a vypočítavé, takže netrvalo dlouho a zinscenovaly jsme velké setkání. Kamarádka se ráno s mým vyvoleným úplnou náhodou potkala v šalině. Potom se cestou pěšky do školy zase úplně náhodou potkali se mnou. A vzápětí měla kamarádka velmi naléhavý telefonní hovor a my dva jsme šli do školy sami 🙂 Tak jsme se seznámili.
Nepamatuji si všechny detaily našeho seznámení. Mého vyvoleného a jeho nejlepšího přítele v tu dobu bavilo natáčení amatérských filmů a shodou okolností jsme se tím samým bavily také já a moje nejlepší kamarádka. Tím se zcela jasně nabízí určitá spolupráce 🙂 A tak jsme se začali bavit.
Jenomže… pro mne to nikdy nebylo kamarádství. A jednoho dne jsem zjistila, že to je neopětovaný vztah… Jenomže já jsem se nehodlala jen tak vzdát. Stali jsme se kamarády. Tedy asi tak dobrými kamarády, jako mohou být lidé, z nichž jeden je do druhého blázen a první se o druhého zajímá buď trochu nebo vůbec.
Stala jsem se jeho důvěrnicí. Každý den po dobu nejméně dvou let jsme si psali a psali a psali. Věděla jsem o něm opravdu hodně. Hodně se mnou řešil. Zajímavé bylo, že za tu dobu jsme se párkrát setkali, ale snad nikdy to nebylo moc příjemné. Nejvíce mi utkvělo setkání, kdy jsem měla na sobě černé lodičky, které mne neskutečně dřely. Říkala jsem mu, že s těmi botami toho moc neujdu, protože mne opravdu bolí nohy. Jenomže… prošli jsme půl města, šlapali jsme po Petrově… prostě on tuto informaci nevzal úplně v potaz a já se tradičně neuměla ohradit a říct: „Podívej kámo, mne bolí nohy a pokud si někde v klidu nesedneme, tak jdu teď hned domů.“ Domů jsem došla s krvavýma nohama.
Po dvou nebo třech letech marného doufání však u mne nastala změna. Nějak jsem prostě vycítila, že je čas jít dál. Řekla jsem mu, že už si nemůžeme psát, protože pořád doufám a nemůžu pořádně žít. A tak jsme se rozloučili. Teď to bude tak 12 let.
Nikdy jsem na něj nezapomněla. Od té doby jsme si spolu možná dvakrát psali a už roky jsme se nepotkali. Poslední kontakt byl vskutku ikonický. Ptala jsem se jej na jeho studium. Oba nás velmi zajímalo umění a on jej dokonce studoval. Zvažovala jsem další studium na fakultě, kde studoval on. A v reakci na můj dotaz mi napsal něco jako: „Jebe Ti?“ Možná jsem staromódní, ale tak nějak se domnívám, že něco takového by muž dámě neměl VŮBEC říkat. A už vůbec si nemyslím, že by se kdy stalo, že by tohle řekl muž ženě, o kterou má zájem. A tak jsem si říkala, že ač jsem na sobě roky pracovala a hodně jsem se změnila, tak on mne pořád vidí úplně stejnou.
Tohle byl asi první kluk který mne doopravdy zaujal. Ne jen, že byl ohromně chytrý, ale měl na svůj věk i neuvěřitelné názory a rozum. Už tehdy hodně přemýšlel o sociálních otázkách, což ho přivedlo skoro na politickou dráhu. Uměl kreslit, natáčel amatérské filmy, později také chodil do sboru a hrál v kapele. Do toho byl v matematické třídě, uměl programovat a uměl i s elektronikou. Nevím vlastně o ničem, co by mu nešlo. Měli jsme si tolik co říct, tolik společného. Jenom… mne neměl rád 🙂
Tahle několikaletá epizoda mne hodně ovlivnila. Uvědomila jsem si, jak je láska neovladatelná a nevyzpytatelná. I kdybych byla sebekrásnější a sebechytřejší, prostě jsem nebyla jeho typ. Proč jsem i tak na něm tolik lpěla? Protože pro mne nebylo vůbec snadné najít někoho, kdo by mne zaujal. A někdy tehdy jsem se rozhodla, že se nemůžu na lásku spoléhat. Jak můžeme na něčem tak nevyzpytatelném zakládat naše životní štěstí, velké cíle a rozhodnutí? Že je potřeba hledat ne jen někoho, kdo mne tolik osloví, ale hlavně někoho, kdo se bude také zajímat o mne. To možná ještě zní docela dobře. Jenomže si uvědomuji, že byla doba, kdy jsem si říkala, že je mi úplně jedno, jaký bude ten druhý, hlavně, když mne bude mít rád.
A řeknu to takto. Tato filosofie vede ke vztahům, ale ne úplně stabilním. Protože pokud jsme do někoho hodně velcí blázni, jsme často nekritičtí a běžné vztahové obtíže spíše bagatelizujeme a považujeme za nevýznamné. A můžeme být slepí i u dost vážných problémů a nesouladů. Pokud však někoho máme prostě jen rádi, potom nás mohou zbytečně štvát i docela malé obtíže. Podle mne to příroda tak zařídila, aby lidé, kteří jsou do sebe hodně zamilovaní, byli slepí k chybám toho druhého. A kdo tolik zamilovaný není, ten si je chyb druhého až příliš vědom. Dokonce i těch malých a dost nevýznamných.
A tak si myslím, že jedním ze vztahových cílů je najít se navzájem tak, abychom k chybám druhého byli slepí tak nějak podobně 🙂 A aby nám ty těžkosti, které každý vztah přináší, stály pořád za to.
Vzpomínám na slova svého velmi dobrého kamaráda: Říkal mi, že on se nejvíc bojí, že žádnou takovou ženu už nepotká, že už se nikdy doopravdy nezamiluje. Jenomže já nevím, co je horší – nikoho takového nepotkat nebo jej potkat a vědět, že on Vás nemá rád? Někdy bych si přála, abych jej nikdy nepotkala a tohle nikdy nezažila. Protože mi ta událost nedává žádný smysl. On si mne nejspíš ani nepamatuje. To, že jsem se snažila být tam pro něj kdykoli potřeboval nejspíš nemělo žádný přínos. A nevím, zda pro mne z tohoto setkání vzešlo vůbec něco dobrého. Vzešel z něj strach z lásky a strach ze samoty, pár slohovek, pár básní, bezesné noci, spousta slz a zkažený matematický klokan, kde jsem nebyla schopná se soustředit a byla čtvrtá od konce z ročníku… Moji kamarádi se už nejspíš děsili momentu, kdy o něm začnu zase mluvit.
Možná by se tu našla jedna dobrá historka o tom, jak mu moje kamarádka kvůli mně ukradla svetr 😀 Já jsem ho pak měla 3 roky doma. Aneb opravdoví přátelé Vás nikdy nenechají dělat hloupé věci… samotné 😉
Poslední věc, kterou bych tu chtěla zmínit, je to, že když mi před pár lety Nerisa říkala o pozitivní psychologii, která představuje množství pozitivních vlastností, našla jsem mezi těmito vlastnostmi schopnost obklopovat se lidmi, které mám ráda a oni mají rádi mne. Ano prosím, to je SCHOPNOST = naučitelná. Zajímavé, že? A na tu se pomalu soustředím. Krůček po krůčku, človíček po človíčku, hledám lidi, které mám ráda, a kteří mají rádi mne. Můžeme se vzájemně podpořit, podnikat spolu akce a cítit se, že k sobě patříme a můžeme se na sebe spolehnout. Bezvadným parťákem je taky domácí mazlíček. A věřím, že časem budu mít kolem sebe tolik lásky, že už mne epizody, kdy mne někdo nemá rád a nezajímá se o mne nebudou tolik trápit. Osamělí lidé mohou být až příliš zranitelní.
Znáte to také?
PS: Kamarádka kamarádky čekala 10 let, až si její vyvolený své rozhodnutí rozmyslel a skutečně teď spolu jsou už několik let 🙂 Některé příběhy bych ani nevymyslela a přece jsou pravda.
PPS: A pak je tu můj neuvěřitelný kamarád, který se svými bývalými láskami zůstává v přátelském vztahu a má z nich radost i tak 🙂
Je za mnou moje první opravdová kajakářská sezóna. Loni na podzim jsem přemýšlela, že letos s kajakem skončím. A co se stalo? Nakonec to vypadá, že jsem letos konečně začala 😊 U Šimona v Padluj.com.
Autorem fotky je Šimon z Padluj.com.
Mám za sebou jeden semestr kajaku na VUT (nikoli v oddíle ale pod CESA). To bylo v roce 2015. Tehdy jsme sjeli Svitavu, Jihlavku a Zámeckou Dyji. V roce 2018 jsem v naší partě, ve které jezdíme na Salzu, zmínila, že jsem trošku jezdila na kajaku, a bylo mi řečeno, že příště musím jet taky na kajaku! Začala jsem tím, že jsem v roce 2019 na jaře chodila eskymovat na bazén. 6 návštěv ale na eskymování s pádlem nestačilo. Dařilo se mi jen s deskou.
V roce 2019 jsem byla 3x na Salze. Mezi první a druhou Salzou jsem se rozhodla, že zapracuji na eskymování. Chodili jsme s manželem eskymovat na přehradu. Povedlo se, začala jsem zvedat na klidné vodě. Na tekoucí jsem obvykle zvedla až napotřetí, ale i to se počítá.
Na třetí Salze jsem si dala krysu na delší kaskádě. Měla jsem trochu smůlu, že jsem jela se skupinou, která extrémně hleděla na čas, a tvářili se, že je velmi zdržuji. Měla jsem pocit, že mi svým způsobem sdělují: „Když to neumíš, tak to nedělej.“ Říkala jsem si, že mají asi pravdu a tak to vzdám a vrátím se zase na baraku. Ale řeknu Vám… ono to je nějaké těžké!
Letos v únoru 2020 jsem nastoupila do nové práce. Ukázalo se, že jeden z mých kolegů je kajakář, a že jezdí u kajakové školy Padluj.com. U Šimona. V té době tedy nejezdil nikdo, protože přišla korona… Nicméně mi vykládal o různých zážitcích z řek, ze slalomářských kanálů apod. V určité době jsem mu sdělila, že hodlám s kajakem skončit, protože se bojím. Říkal mi, že když člověk jezdí s lidmi, kteří ovládají záchranu, řeky znají, mají dobré lodě a dobré vybavení, není to zas tak nebezpečné. No dobře…
Ani nevím jak, ale nakonec jsem se rozhodla, že si vyjedu na Soču, jak jsem si přála už před rokem. Jenže korona… nejelo se nikam. Tak jsem alespoň začala chodit na tréninky. Tréninky mne kupodivu začaly hodně bavit, což jsem ani sama nečekala. Jednak jsme se učili zajímavé věci. Druhak jsem zjistila, že ježdění ve skupině mne baví víc. Další důležitý faktor jsou různá cvičení a docela vtipné věci, které se v kajakové škole trénují. No a pak se taky sešla dost dobrá parta a začali jsme pravidelně po tréninku chodit do hospody. Jelikož nemám ráda pivo ani víno a snažím se vyhýbat i sladkému pití, obvykle do hospody moc nechodím. Jenomže ono si v té hospodě jde dokonce dát i čaj 😊 Takže jsem si přišla na své a byla jsem velmi spokojená!
Autorem fotky je vážený pan Jan Lunga 😉 Kemp na framě, Wildalpen, Salza.
Nemůže být všechno úplně růžové. A tak když jsem se vydala na první kemp na kanále v Roudnici nad Labem, zjistila jsem, že se divoké vody hrozivě bojím. Můj konkrétní zážitek nebyla ničí chyba. Seděla jsem v klidu ve vracáku uprostřed kanálu, když se najednou zavřela asi tak třetina jezu a přes kanál začalo téct mnohem více vody. Vlny byly výrazně větší a já jsem se bála do nich vůbec najet. Nakonec jsem najela, ale bála jsem se strašně moc. A to se mi ani nic nestalo, zbytek kanálu jsem sjela. Jen ten pohled mne tak vyděsil…
No, moje kajakářská sezóna se zdála být docela v ohrožení. Překonat strach není vždycky snadné a pro mne to bylo velmi obtížné. Nakonec jsem ale asi po dvou nebo třech týdnech začala znovu chodit trénovat. Těšila jsem se zase na kamarády. Tréninky na Svratce nijak strašidelné nejsou. No a nechala jsem se přesvědčit, že to třeba nebude s tím strachem tak horké, možná je jen potřeba trochu zpomalit a klidně se zlepšovat pomaleji, potrénovat si trochu sama svým tempem. Není kam spěchat. Krom jiného mne několik kajakářů opravdu hodně podrželo a podpořilo. Holky mi řekly, že rozhodně nejsem ani první ani poslední, a že se nemám za sebe zbytečně stydět.
Na kempu na kanále jsem také potkala slečnu, ze které se stala moje kajaková parťačka. No a ta mi prozradila, že v srpnu jede kajaková škola na Alpské řeky pro začátečníky, a že ona tam určitě jede. To se mi zalíbilo a získala jsem motivaci k dalšímu tréninku. Kajakoví parťáci jsou k nezaplacení!
No a v srpnu začala ta pravá kajakářská sezóna. Nejprve jsem znovu jela na slalomový kanál do Roudnice nad Labem. A světe div se, strach byl mnohem menší. Dva týdny na to přišel kemp Alpské řeky pro začátečníky. Nejprve jsme jeli horní úsek Salzy, kousíček Hinter Wildalpen Bachu a Salzu z Wildalpenu do Fachwerku. Ač jsem na Salze byla na kajaku po čtvrté, dělala jsem jednu chybu za druhou, strach byl vskutku luxusní. Zato se ale konečně vyplatilo moje dlouhé trénování eskymování. Protože první den jsem si dala hned dva eskymáky. Tentokrát to vyšlo na první pokus, takže bezva!
I tuto fotku vyfotil Hans Lunga. Je to úvodní 3+ peřej úseku Enže, který jsme jeli. V pravém rameni (na fotce vlevo) je sifon a nejezdí setam. Levým jsme jeli 🙂
Zajeli jsme si ještě na Enži, Steyr a Erlauf. Myslím si, že na tomto kempu ze mne spadlo suverénně nejvíc strachu. Poslední dva dny už jsem se snad nebála vůbec. Abych vše uvedla na pravou míru, myslím si, že mít z vody respekt je na místě. Ale mít panický strach, to už vážně ničemu nepomáhá. Strach úplně nezmizel, ale stal se relativně zvladatelným a snesitelným. Navíc vzájemná podpora ve skupině byla opravdu neuvěřitelná. Pokud někdo krysil, všichni v čele s trenérem se jej snažili maximálně podpořit. Pokud někdo eskymoval, všichni mu fandili. Krom jiného se opravdu hodí mít trenéra, který strachu na vodě rozumí a umí s ním pracovat.
Další věc, kterou chci maximálně zdůraznit, a kterou jsem se u Šimona naučila, je to, že na vodě musí být POHODA. Pamatujete na historku, kdy jsem krysila a zbytek skupiny si klepal na hodinky? Ono krysit je obvykle samo o sobě těžké, člověka to žere, že udělal chybu, a ne vždy si může hned dát „reparát“. Ale pokud Vám ještě někdo vynadá, že zdržujete a vůbec jste neschopní, pak je to fakt peklo. A řeknu Vám, po zkušenosti s lidmi v Padluj.com už bych s někým takovým na kajak prostě nejela. Protože to nemá cenu. Vyrazit na vodu hezky v deset v klidu a po pořádné snídani, nikam se nehnat a maximálně se podporovat. Bez toho podle mne nemá cenu na vodu jezdit.
Po Alpských řekách následovaly dva dny v Českém Vrbném s kolegy z práce, každoroční výlet na Salzu s kamarády, sjíždění Jihlavky s partou začátečníků z Padluj.com, další České Vrbné s manželem. S každou akcí jsem si byla víc a víc jistá a cítila se na vodě lépe. Konečně jsem začala vidět zlepšení ve své jízdě. Přestala jsem se převracet při pokusech o nájezdu do vlny a začala jsem trochu surfovat. Dokázala jsem najíždět do dost silného proudu a chytit i docela malý vracák. Za dva měsíce aktivního ježdění jsem nedala ani jednu krysu, když byl problém, eskymovala jsem. Závěrečnou krysu sezóny jsem dala až hezky v říjnu na Vrbném 😊 Protože drsné holky si počkají na pořádnou zimu 😉
Autorem už osvědčený fotograf a kameraman Hans Lunga. Takhle si užíváme Enži. Ze široké řeky je krásný výhled.
Letošní neuvěřitelnou kajakářskou sezónu jsem zakončila opět se Šimonem na Víkendu v Alpách a na posledním kempu na Českém Vrbném. Nemůžu říct, že bych se vůbec nebála, ale už jsem byla bez problému schopná najet i do těžších peřejí a v naprosté většině případů je také sjet hlavou nahoru 😊
Naučila jsem se toho letos hodně na kajaku a hodně osobně. Z kajakářských dovedností bych nejvíce vyzdvihla hledání stopy. V hledání stopy věřím dvěma lidem: trenérovi a sobě. Přišlo mi opravdu důležité vytvořit si v hlavě model kanálu, vymyslet si stopu a té se co nejvíc držet. To se mi opravdu vyplatilo v podobě vlastní jistoty, že jen tak nepádluji jako o život, ale opravdu vím, co dělám.
Jak si hledat nejrychlejší stopu jsem pochopila, když nám Šimon promítal jízdu kanálem. Všimla jsem si, jak jezdí po rozhraní či diagonálách. No a zjistila jsem, že když to taky udělám a udělám to správně, tak konečně přestanu válce na kanále projíždět středem, ale hezky se svezu po okraji a ani mne nezpomalí (samozřejmě pokud se to povede 😀 občas to tím středem stejně skončí). A to považuji za největší průlom v hledání stopy. Párkrát mne rozhraní sice stáhlo, ale to už je holt o tom umět odhadnout sílu proudu a vracáku. Pořád je na čem pracovat 😊
Někdy jsem se bavila se svou kajakovou parťačkou o tom, že si říkám, co mne vlastně motivuje jezdit na kajaku. Říkala mi, že člověk hodně překoná sám sebe. A pod to bych se podepsala. Došla jsem letos na kajaku tam, kam jsem si nemyslela, že vůbec kdy dojdu. Překonala jsem sebe tak, že jsem ani nevěřila, že to jde. A to mi teď dává sebevědomí i v jiných oblastech života.
Samozřejmě je důležité pravidelně pádlovat, jezdit, učit se. Je taky moc důležité s kým jezdíte. Jednak kvůli bezpečnosti – jezdit s lidmi, kteří mne dostanou z každého průšvihu. A druhak kvůli podpoře. Kajak je podle mne hodně komunitní sport a při každém strachu a kryse se lidi navzájem musí držet, jinak je to utrpení. Vytvořit ty správné podmínky a vést lidi, to je dost náročný a komplexní úkol, ale jde to.
A tak pokud chcete dobře začít a dojít daleko, zkuste to třeba u Šimona v Padluj.com 😊
PS: Tip na Padluj.com NENÍ spolupráce, je to pouze osobní doporučení 🙂
Dlouho jsem se tu neukázala. Naposledy jsem Vám psala o Lughnasadu. Od té doby jsem byla v jednom kole. Několik víkendů jsem strávila na kajaku a v závěru září, plná obav z podzimu, zimy, konce outdoorové sezóny, potenciální další karantény a dalších věcí, jsem s manželem vyrazila na last minute zájezd na Krétu. Byla to nejméně třetí verze naší dovolené (letošní rok, jak všichni víme, plánům úplně nepřál) a rozhodli jsme se pro ni opravdu na poslední chvíli – objednávku jsme udělali dva dny předem.
Chci tu dnes s Vámi sdílet svou dovolenkovou zkušenost z posledních let. V posledních letech jsem se třikrát v létě dostala k moři. V roce 2017 jsem byla ve Slovinsku, v roce 2019 ve Francii a letos na Krétě. Ve Slovinsku a Francii jsem bydlela pod stanem. A letos po dlouhé době v hotelu.
Chci v prvé řadě říci, že jsem velkou fanynkou kempování a stanování. Ráda spím ve stanu nebo v hamace, vařím na vařiči v kotlíku nebo v ešusu, udržuji oheň (většinou nezakládám, zajímavé…), nevadí mi, že záchod je daleko apod. Nejlepší je podle mne kempování když je hezky, na zelené trávě, když se kolem stanu dá chodit bosky, dobře se zapichují stanové kolíky a země je měkká na spaní.
Počasí si ale člověk nevybere, zvláště pokud jezdí do Alp na vodu. Potom se hodí spolehlivý stan, relativně velký, kam si můžete dát věci, aniž byste pro každou maličkost museli do auta. Také je super mít velkou předsíň jednak na věci na vodu či upocené věci, a také na to, abyste nezmokli během vylézání a nalézání ze stanu.
Zatím jsem ale ve stanu nepoznala nic náročnějšího, než je kempování u moře. Historky o nepříjemnostech neberou konce 😉
Ve Slovinsku jsme se utábořili v olivovém háji. Přes den tam nebyl stín a od 7h od rána do cca 20h člověk ve stanu prostě nevydržel kvůli vedru. S pískem to tam kupodivu tak zlé nebylo. Tropiko jsme ale každopádně na stan nedávali, protože to bychom se uvařili. Nejtěžší pro mne a pro manžela bylo, že před vedrem prostě nebylo kam utéct během dne. V noci bylo dobře, ale to je jen asi 10 hodin. A po zbytek dne si není kde odpočinout.
To pravé dobrodružství při kempování u moře jsme ale zažili až ve Francii. U Středozemního moře jsme se ubytovali v hodně velkém kempu, kde opět nebyl stín. Jídlo jsme z auta přemístili ven ještě než se rozehřálo. I tak jsme se ale nevyhli rozteklému máslu a rozteklému sýru. Jídlo jsme rozdělili a potraviny, které už nevypadaly příliš dobře, jsme přes noc nechali venku. Žádné maso – v okolí byly toulavé kočky a do toho by se mohly dát. Jen pár kousků ovoce a máslo v krabičce. Tropiko jsme opět nemohli kvůli vedru dát, nicméně vnitřek stanu jsme postavili jako ochranu proti komárům. Písek všude… Super, šli jsme spát.
V noci mne probudily dost divné zvuky a vzbudila jsem manžela, že se bojím. Manžel vylezl ze stanu a zjistil, že špatně vypadající banány, které jsme už nechtěli dávat do auta, žere ježek… Šli jsme tedy zase spát. Až do chvíle, než se začaly ozývat fakt hrozivé zvuky, něco jako vytí. Od té doby jsem už neusnula, protože jsem se pořád bála, že nás jde sežrat nějaká šelma. No, byl to chrápající soused, který se pozdě v noci vrátil z večírku. Tu noc jsem spala možná 1-2 hodiny.
No a to nejlepší nakonec. Ve Francii jsme zakempovali na ostrově Ile de Ré. Při ubytování mne zaujal plakát jak postupovat při „coastal storm“, kdyby byla nutná evakuace kempu. Moc pozornosti jsem mu nevěnovala, takže jsem nevěděla, co dělat. Večer byl opravdu nádherný západ slunce, který pozoroval celý kemp. No a v noci přišla ta coastal storm 🙂 Blesky všude, stan se celý třásl ve větru. V jednu ráno celý kemp uklízel rozvěšené prádlo, kempovací židle a další věci. Manžel v klidu spal a já si dala další noc, kdy jsem spala tak 1-2 hodiny. Pořád jsem myslela na ten postup při evakuaci, ale nic se mi nevybavilo.
Řekla bych, že potom ta dovolená občas není úplně dovolená, když člověk skoro celou noc nespí a když se přes den nemá kde zchladit a odpočinout si. A mohu Vám říct, že díky těmto zkušenostem jsem letos stinný pokoj s klimatizací opravdu ocenila… Je to neuvěřitelný zázrak ten stín. Takže ze své zkušenosti říkám: dvě noci v kempu u moře jsou až až a někdy dokonce až moc… O mnoho více jsem si užila kempování u řeky, u jezera nebo v lese. Takže týden u moře ve stanu jako dovolenou vskutku nemohu doporučit.
Při psaní dnešního článku poslouchám Lanu del Rey a její album Born to Die na Spotify. Zvu Vás, abyste se ke mně přidali a také si ji poslechli 🙂
Pro mne osobně karanténa teprve asi před dvěma týdny nabrala skutečné obrátky. Po šesti týdnech se konečně zkrátily mé to do listy na víkendy a každý den v týdnu a začala se objevovat místa, kde nemám nic v plánu. A myslím, že to také odstartovalo ptaní se na ty větší otázky. Třeba co chci od života?
Na karanténě mne velmi zaskočilo, že jsem dost zmenšila svůj seznam věcí, které si chci koupit. Seznam jsem vytvořila 17.3., tedy na samém začátku karantény. Vytvořila jsem jej proto, že si nemohu koupit vše naráz a potřebovala jsem udělat určitý časový plán. Jsou tam nejrůznější věci – knížky, léky, kosmetika, věci do domácnosti, oblečení na jógu, oblečení na kajak… A zajímavé je, že ač jsem měla pocit, že to vše potřebuji nejlépe hned, během těch posledních osmi týdnů jsem více než polovinu věcí škrtla nebo odložila na později. Skoro mi přijde, že když mám dost času na sebe a na odpočinek, nepotřebuji si tolik dělat radost věcmi…
V karanténě se věnuji psaní deníku ještě více než dosud. Nepíšu si „románové“ deníkové zápisky, spíše jsou to krátká důležitá sdělení nebo právě seznamy věcí, které bych chtěla. Dále třeba velké srování zájezdů s CK Kudrna do různých zahraničních destinací, seznam podniků, které jsem se rozhodla během karantény podpořit. A také výklady karet.
Ve své osobní předkaranténě na začátku března jsem objevila článek o řízení osobních financí. Bohužel jej nemohu najít, protože je někde na dně článků o tom, co dělat ve finanční krizi, a když jsme přišli o práci… Každopádně jsem jej našla mezi neplacenými články od firmy Thrive Global. Nejvíce mne zaujala poučka, že si příjem máme rozdělit na díly 20:30:50. 50 procent byl mělo být vyhrazených na „dospělácké“ záležitosti – nájem/hypotéka, jídlo, auto, šalinkarta, telefon, inkaso, internet atd. 30 procent by mělo posloužit na věci, které chceme, ne potřebujeme – návštěvy restaurací a hospod s přáteli, netflix, spotify, oblečení na sport, koníčky atd. A posledních 20 procent bychom si měli spořit. Je to samozřejmě jen jeden z mnoha modelů. Když jsem se zmínila o tomto modelu kamarádce, říkala, že opravdu neví, jaký by musela mít příjem na to, aby mohla 20 procent šetřit… je možné, že tento model nebude v Česku úplně fungovat – je konec konců z USA. Mne velmi zaujal a snažila jsem se jej aspoň trochu napasovat na vlastní finance – nejméně v tom smyslu, že si určím, kolik na co mohu utratit, byť jsou procenta v jiném rozložení. Tento postup mi docela dobře vyjasnil, kolik věcí, které chci, ale nepotřebuji, si mohu za měsíc pořídit. Minimálně jsem se nad tím zamyslela 🙂 Takže doporučuji vyzkoušet na vlastní finance.
A teď trochu k těm těžkým otázkám… dlouho si přeji cestovat. Ne, že by se mi vůbec nedařilo, nejdéle jsem byla na Erasmu ve Finsku a snad každý rok jsem se byla někde podívat, byť třeba v Rakousku na víkend. Pořád je to něco 🙂 Je tu pár větších snů, které mám – třeba podívat se na Bali, projít svatojakubskou cestu, jet na kajak na Soču do Slovinska. Zatím jsem nebyla v Asii, Africe, Jižní Americe… meditace v Indii v knize Jíst, meditovat, milovat, zněla báječně… no, je toho tolik… V letošním roce jsem měla hodně cestovat za prací do Německa, ale za stávající situace to není možné. Každopádně tyto moje cíle nejsou nijak krátkodobé a také to nejsou jediné plány, které se svým životem mám… A ještě ke všemu jsou teď nejméně o rok odložené. Občas jsem smutná, že to s cestováním vypadá opravdu bledě. A tak jsem začala hledat konkrétní řešení. Bude to na delší dobu, vymyslet, zda a jak by se mé cestovní plány mohly zrealizovat a případně jak si to, když zrealizovat nepůjdou, mohu vynahradit. Máte případně někdo podobnou zkušenost? Myslím, že letos bude lidí, kteří se těšili na velkou cestu, a nikam nejedou, hodně… A přiznám se, že pořád doufám, že ta Soča mi letos vyjde 🙂
Vzpomněla jsem si během karantény na svého dávného koníčka, který byl dlouho u ledu – je to poslouchání skladeb o lásce. Sama nevím, proč mne to tak uklidňuje – řekla bych, že je to taková terapie založená na společné zkušenosti 🙂 byť jsou ty texty třeba fiktivní. Vzpomněla jsem si na svoje oblíbené CD od Madonny – Music. Opravdu velká srdcovka je Lana del Rey – Born to Die, kterou jsem Vám doporučila ke čtení dnešního článku 🙂 A do třetice všeho dobrého bych doporučila Taylor Swift – Red. A nechci vynechat ještě jeden gothic metalový klenot: Xandria – Eversleeping. Tahle alba mi dokáží nečekaně zvednout náladu. Třeba by mohly takto posloužit i někomu z Vás 🙂
Rozhodla jsem se pořídit si karty mystické šamanské orákulum. Říkám si, kolik mých čtenářů má k těmto esoterickým věcem vztah a kolik vůbec 🙂 Pro mne je duchovno a esoterika něco jako kouzlo v každém dni. Fantasie, sledování fantasy seriálů, čtení knih apod. mi občas umí neskutečně pomoct, když jsem smutná a mám pocit, že toho mám v tom denodenním životě opravdu naloženého už trochu moc. A u duchovna je to pro mne stejné. Karet se často ptám na reflexi a na radu. A přitom vlastně radím sama sobě. A to je na tom to zábavné. Karty jsou pro mne prostředníkem rozhovoru sama se sebou a inspirací.
Tak nějak nečekaně jsem se docela položila do Enneagramu. Našla jsem si na youtube několik lidí, kteří dělají komediální videa o Enneagramových typech. Jsou to Abbey Howe, Leeann&Michelle a v některých případech také Frank James. Byl to jen takový nevinný zájem, koukání na video v šalině a po obědě, ale stalo se něco, co jsem opravdu nečekala. Začaly se mi věci, které o Enneagramu vím, spojovat, a najednou jsem si u mnoha lidí ve svém okolí uvědomila, jaký jsou nejspíš typ – samozřejmě nezapomínám na to, že je absolutně nevhodné to někomu sdělovat, svůj typ si každý najde sám. A je potřeba mít stále otevřenou mysl a neutvrzovat se příliš ve svých názorech. Musím říct, že jsem opakovaně byla sama zmatená, který typ vlastně jsem, ale nakonec si stále stojím za svým 4w5. Jsem si jistá, že nejsem typ 2, 3, 7 a 8. Nicméně najdu u sebe dost společného s 1, 4, 5, 6 a 9 🙂 a to je dost široký výběr 😀 Ještě nesmím vynechat, že na instagramu sleduji enneagramandcoffe, což píše autorka Sarajane Case, a má podle mne opravdu neskutečný vhled do enneagramu. Její příspěvky mne velmi inspirují. Velmi mne oslovil inspirativní citát pro enneagram 9 pro rok 2020: „Co kdybys tento rok přijala přirozený diskomfort spojený s růstem a naučila se vidět jej jako dobrou věc?“ Opravdu silné pro mne…
Tak, dnes jsem Vám tu povykládala hodně o svých minulých týdnech 🙂 Co vy? Jak se daří Vám?
Na blogu jsem se doposud tomuto tématu nevěnovala vůbec, pouze okrajově v představení sebe sama jakožto autorky blogu. V reálném životě, mezi ženami, které v IT nepracují, jsem ale opakovaně narazila na ty, které podobné zaměření zaujalo.
Tento článek se mi začal zničeho nic skládat jen tak, a tak Vám jej sem dám 🙂
Chodila jsem na všeobecné osmileté gymnázium, takže jsem byla rodinou více méně předurčena k tomu jít na vysokou školu a profilovat se profesně až tam. Až dávno po maturitě jsem se začala setkávat s lidmi, kteří si vytvořili zajímavou kariéru s gymnáziem aniž by šli na vysokou školu. Pro mne ale tato možnost v té době neexistovala.
Na střední škole jsem nebyla vyhraněná. Zajímaly mne často úplně protikladné předměty. Mezi techniky a inženýry jsem potkala jen minimum těch, které bavil dějepis či základy společenských věd. Obvykle tyto šprtací předměty nesnášeli, já je ale měla moc ráda. V posledních dvou ročnících gymnázia jsem se zaměřila na matematiku a informatiku a měla jsem celkem jasno v tom, že půjdu na techniku. Nakonec jsem si vybrala elektrotechniku.
Myslím si, že když se člověk pro nějaký směr rozhodne, obvykle je to tak, že se zároveň musí nějakého vzdát. Na gymnáziu pro mne de facto jedinou skutečnou alternativou techniky byl zpěv. Zpěvu jsem se věnovala mnoho let a moc mne bavil. Cesta zpěvačky mi však přišla jako až příliš nejasná budoucnost. Potkala jsem tolik talentovaných zpěvaček. Konkurence mi přišla obrovská. Navíc i mezi nadanými se našlo několik, které na uměleckou vysokou školu nevzali. Říká se, že občas na tomto typu škol neberou lidi napoprvé, protože chtějí vidět, že to dotyčný opravdu chce a neúspěchem se nenechá odradit. A myslím, že já bych tímto testem neprošla. Technických talentů jsem na gymnáziu poznala ještě o mnoho více, než hudebních, jenomže v technice je nekonečně mnoho míst pro profesionály. Dnes potřebuje skoro každá firma programátory a samozřejmě IT support. Tesťáky, hardwaráře, strojní inženýry… Zatím jsem však nenarazila na firmu podobné velikosti, která by zaměstnávala zpěváky a zpěvačky… 🙂 třeba to přijde v budoucnu.
Zpěvu jsem se tedy zřekla, ač to dost trvalo a taky bolelo občas. Během vysoké školy přišel další obor, který mne velmi zaujal – psychologie, a s ním i další dilema, čemu se vlastně chci věnovat. Proti psychologii mluvilo hned několik důvodů – opět tu je velká konkurence, psychologie je jeden z nejoblíbenějších humanitních oborů. Dále jsem měla obavu, že by mne problémy potenciálních klientů zatěžovaly i po pracovní době. Ovlivnilo mne i to, že mezi mými kamarádkami nebyla žádná, která by na tento obor šla. Jinými slovy to není vyloženě obor „mých lidí“ a bála jsem se, že bych tedy nezapadla. Naopak na psychologii šli z mého okolí až na výjimky studovat lidé, se kterými si nemám moc co říct, což mne udivuje. Přes všechno tohle jsem se na psychologii přihlásila, ale nedostala jsem se… bylo to už pár let po maturitě a taková konkurence by vyžadovala lepší přípravu než jen dát tomu pár odpolední s „Odmaturuj ze ZSV“, když už mi většina informací vypadla z hlavy a z předmětů, které by se mi bývaly hodily, jsem ani nematurovala. Co naplat, aspoň se to vyřešilo samo.
A tak jsem dostudovala techniku a vrhla se na technickou dráhu. Co je na tom skvělé? Nabídka pracovních příležitostí je velká a rozmanitá. Není potřeba být technický génius ani nejlepší technik, co kdy žil, na to, abych měla zajímavou práci a mohla se cítit přínosná. Mám možnost se podílet na velmi zajímavých projektech, které opravdu přináší něco nového, nějakou změnu. Poznatky z práce jsou velmi užitečné pro můj soukromý život a přístup k elektronice doma.
Co naopak nestojí za nic? Předsudky a určité nevhodné chování k ženám je stále časté i ve 21. století. „Baví ji pomáhat tátovi v garáži a s elektroinstalací v bytě? Tak to je určitě lesba.“ U opravdových lesbiček potom „A fakt jsi na holky, nechceš to zkusit pro jistotu?“. Potom jsou tu pokusy vyloudit z Vás osobní informace, nejrůznější dotazy typu „A vaříš? A uklízíš?“, nepochopitelné návrhy typu „Půjdeš s námi odpoledne na nudapláž? Půjdeš s námi do sauny?“ A protože nechci nic malovat na růžovo, tak na rovinu říkám, že jsou tu i ještě pikantnější návrhy… Všechny tréninky na sexuální obtěžování s tím doposud nic nezmohly. Nebo možná ano, možná to před nimi bylo ještě horší… Všechny pány v technice, které mají kolegyně ženy, mohu ubezpečit o tom, že žádný z těchto pánů, který se ke mně podobně choval, není ani můj kamarád, natož abych jej vůbec zvažovala jako potenciálního partnera. Takové chování je pro mne prostě dealbreaker. A potom jsou tu ještě takoví, co se snaží názory ženy shodit ze stolu s tím, že když se mnou nesouhlasí, znamená to, že je to „příliš emancipovaná žena, která soutěží s muži“. Takže jinými slovy když si vytvořím svůj profesní názor, za což jsem placená, tak s ním mám raději jít do kuchyně a neotravovat.
Jen pro jistotu – nesnažím se žádnou ženu odradit, jen upozornit na to, čím je třeba se nenechat vykolejit. Tento typ chování nemá nic společného s tím, kým jsme my. Má pouze něco společného s dosud nepřekonanými předsudky, které ve společnosti pořád žijí a je čas je vyhubit. Myslím, že mnohem lepším řešením je, pokud Vás technika zajímá, tak držet pohromadě s dalšími ženami a i s velkou skupinou slušných mužů, kteří nedělají mezi lidmi rozdíly na základě pohlaví. Holkám v technice moc fandím a jsem ráda za každou kolegyni, kterou mám.
To, čeho jsem se musela vzdát, se mi často vracelo v podobě výčitek a demotivace v mém oboru. Když jsem zrovna čelila nějaké krizi, říkala jsem si, zda jsem nezvolila špatně. Nakonec jsem toto dilema vyřešila pomocí koníčků. Svůj zájem o psychologii ventiluji na Arteterapeutickém ateliéru v Centru Mandala. Je to jednak možnost pracovat se sebou a druhak sdílet a probrat podněty, o kterých si přečtu nebo je někde zaslechnu. Zájem o zpěv a hudbu ventiluji nově v ukulele ansámblu. Dříve jsem byla součástí ještě jiných kapel, ale ty už jsou déle rozpadnuté, což je dáno například rozestěhováním členů po celé republice po ukončení studia na vysoké nebo bohužel v jednom případě i osobními konflikty.
Ještě později než psychologie se u mne objevil zájem o sport spolu se zájmem o zdravý životní styl. Nejsem zatím lektorkou jógy nebo nordic walkingu a ani to v nejbližší době neplánuji. Do sportovních aktivit však docela investuji svůj čas, ačkoli jsem poněkud nesportovní typ a nejsem právě šikovná. Sport dělám hlavně pro zdraví, duševní i fyzické. Díky tomu si sice někdy povzdychnu, když mi některé věci trvají 5x déle, než druhým, ale to mne neodradí. Být nejlepší není můj hnací motor. Dokonce ani být dobrá. Prostě jen být, třeba v přírodě. A být zdravá.
Mám tu nějaké ženy v technice? Nebo ženy, které by se technikou chtěly zabývat? Velmi mne zaujala činnost firmy Czechitas. Můžete se kouknout i na PyLadies. Pokud se chcete třeba i rekvalifikovat, tak jen do toho 🙂
Před dvěma týdny jsem si náhle uvědomila, že se cítím špatně. Projevilo se to tak, že jsem měla špatnou náladu, ačkoli se momentálně neděje nic, co by mi dělalo starosti. Všechno je v pořádku.
Před týdnem mi došlo, že je to nejspíš únava. Zimní únava. Řekla bych, že je to částečně důsledek toho, že v zimě jedu stejně na plné obrátky jako v létě. Ve městě to tak je, práce je více méně stále stejně a co se sportu a zájmů týče, udržuji relativně podobné tempo. Možná jsem v lednu dokonce ještě přidala, protože jsem to brala jako odbourání stresu. Končila jsem v jedné práci a v únoru začínala v nové.
Jakmile jsem si uvědomila, že se cítím špatně, rozhodla jsem se pro volnější týden. Místo boulderu (horolezení bez lana do výšky max 5m) jsem si poležela doma na kanapi, nedomlouvala jsem si žádné společenské akce a vydala jsem se na hodinu meditace. Poctivě jsem cvičila dornovu metodu každý večer a řídila jsem se myšlenkou, že naši náladu velmi ovlivňuje tělo, takže pokud pomůžeme tělu, cítíme se líp. Myslím, že to docela zafungovalo, ale asi to pořád ještě nebylo dost.
O minulém víkendu jsme se s manželem vydali do severní Itálie na lyže. Nikdy jsme v Itálii lyžovat nebyli. Mockrát jsem slyšela, jak je to tam krásné a skvělé lyžování, tak jsme se konečně rozhodli, že to zkusíme také. Jenomže to jsme ještě netušili, že v Itálii vypukne nejmenovaný virus. Lyžování jsme zarezervovali v neděli 16.2. a v sobotu 22.2. jsme vyjeli. V pondělí 24.2. se začaly objevovat zprávy o problémech v severní Itálii a v úterý dorazily k nám. Podle zpráv se zdálo, že jsou lyžařská střediska v pořádku. I tak to ale pro nás byla docela rána. Měli jsme strach, zda se budeme moci vrátit v pořádku zpět.
Během cesty jsme na žádný zádrhel nenarazili. Je však už několik případů, kdy cestující z Itálie roznesli nemoc někam dále do dalších zemí. I proto nás lidé, se kterými se během týdne vídáme, včetně kolegů, požádali, abychom nechodili do práce a pracovali z domu. Takže se zdá, že zimní odpočinek nabere ještě větší rozměry. Ubydou cesty hromadnou dopravou, do některých zájmových skupin nepůjdu a zůstanu doma. Sama jsem na nejbližších 14 dní zvědavá, protože to bude velký nezvyk. Ze sportu mi zůstane nordic walking, protože ten nevyžaduje setkávání se s lidmi v uzavřeném prostoru. Skupinová jóga ani boulder ve veřejném centru nejsou vhodné. Možná opráším Yogu s Adriane a zacvičím si doma.
Dnešní článek jsem chtěla pojmout hlavně jako upozornění na to, že nás může určitá zimně-jarní únava postihnout po tak dlouhé době chození do práce i z práce po tmě, zamračených dnech a nízkých teplotách. Nemusíme si toho všimnout a najednou je nám mizerně. Někdy je snadné radit – i když v něčem úplně plaveme. Pro mne to ale v tomto případně snadné není, právě proto, že sama vidím, že můj sportovní „nabíjecí“ plán úplně nezafungoval. A tak dnešní článek myslím hlavně jako sdílení zkušenosti a možnost pro nás se zastavit a zamyslet se nad tím, jestli si teď na konci zimy, pro někoho ve vůbec nejnáročnějším období roku, dopřáváme dost odpočinku. Na jaře, jakmile na nás zasvítí sluníčko, to všechno doženeme 🙂
V rámci ležení na kanapi s telefonem jsem objevila dvě Americké komediantky Leeann and Michelle. Bohužel neexistuje česká verze jejich videjí, leda anglická verze s anglickými titulky. Pro anglicky mluvící přidávám odkaz na jejich video Enneagram Types on a Road Trip, na které jsem si během naší 10 hodin dlouhé cesty tam a dalších 10 zpět vzpomněla mockrát 🙂
Na konci ledna jsem tu jako námět k zamyšlení a cvičeníčku dala návrh, aby si ten, kdo má zájem, ztvárnil vlastní život jako muzikál. Úroveň zpracování je individuální – pokud si chce někdo vlastnoručně složit skladby, proč ne. Chci se s Vámi podělit o vlastní proces a také Vám sem dám odkaz na svůj popravdě řečeno dost dlouhý playlist alias muzikál. Tvůrčí proces stále probíhá, ale už v menším měřítku.
Co se technické stránky věci týče, chci sem hodit odkaz přímo na spotify. Kdyby to někdo se spotify vůbec neuměl a po mém muzikálu opravdu toužil ;), pak mi napište, můžu jej ještě poskládat na youtube.
Nejprve jsem si na spotify začala skládat skladby chaoticky k nějakým životním obdobím. Vzápětí jsem zjistila, že to moc nefunguje, protože už krátce po seskládání jsem při poslechu nevěděla, proč jsem tam vlastně některé skladby dala, a jaké události mají reprezentovat.
To se mi vůbec nelíbilo. Vzala jsem do ruky deník a sepsala si několik bodů (asi 2xA5), kde jsem si vypsala etapy a události, které chci, aby se v „muzikálu“ objevily.
Složila jsem nový muzikál a byla jsem o poznání spokojenější, protože jsem nyní věděla, co která skladba představuje.
Zjistila jsem, že se mi některé fáze nezdají dostatečně dramaticky ztvárněné – že to období není dostatečně ztvárněno tak, aby bylo jasné, že bylo opravdu zásadní. Jenomže to znamená přidávat další skladby a „muzikál“ kyne a kyne… 3h skladeb „o mně“, to asi nikoho bavit nebude. Ale říkala jsem si, že to není záměrem tohoto cvičení a smířím se s tím, že to prostě nebude moc záživné.
Playlist se mi zdál dramatický dostatečně, akorát tam trochu chyběly ty veselejší momenty. Tak jsem dodatečně doplňovala některé veselé písničky. Toto je podle mne hodně záležitost konkrétní povahy. Mně se ty veselé skladby zdají často veselé až moc a říkám si, že to bylo fajn, ale zas tak extatické to taky nebylo… Ale „lepší“ nejsou, tak šup tam s nimi.
Občas mne napadne, že na nějakou událost jsem zapomněla a doplním ji.
Jindy mne zase napadne, že některou skladbu mám vlastně spojenou s úplně jinou událostí a vyměním ji za jinou, protože mi tam při poslechu nesedne.
A tam jsem stihla dokonvergovat za dva víkendy a jeden pracovní týden. O tom prvním víkendu jsem „muzikálu“ pár hodin obětovala.
Máte-li chuť si můj výtvor poslechnout, najdete ho ZDE. Začíná mým nástupem do školky a končí v současnosti, takže krásných (občas) 25 let událostí. Je docela dost rockový a metalový, ale najdete tam i pop, je to prostě všehochuť. Myslím si, že ani lidé, kteří mně opravdu dobře znají, by nedokázali rozpoznat, k jakým událostem se jaké skladby pojí. Dá se ale odhadnout nálada určitých dob a vlastně i nálada celková. Získat trochu nadhled a objevit celkovou náladu, to je můj hlavní záměr, proč jsem se do tohoto „muzikálu“ vůbec dala.
Tak co Vy na to? Nasdílíte mi vlastní??? Počet skladeb je samozřejmě zcela volitelný, pokud někomu stačí tři, tak prima 🙂
Mám tu námět pro všechny milovníky hudby. Vytvořme si playlist na youtube nebo na spotify nebo kdekoli jinde, stačí vlastně sepsat na papír, který shrne dosavadní období v našem vlastním životě. Cokoli, co jsme zažili.
Mockrát jsem si dělala playlisty na určité kratší období a to může být fajn, hlavně pokud máte méně času, než byste třeba chtěli. Tentokrát mám však na mysli spíše delší období. Zavání to možná trochu hodnocením a taky perspektivou. Někdy není od věci si uvědomit, že všechno je jen přechodné a nic netrvá věčně. Ani to špatné, ani to dobré.
Navrhuji tedy, abychom si „složili“ muzikál o sobě. Může to být sranda, ne? 🙂 Pokud do toho půjdete, neváhejte mi nasdílet, co jste vytvořili!
Ráda bych Vás upozornila na sérii podcastů Radio Wave s názvem Moje terapie. Dle mého názoru se jedná o trošku těžší případy, ne úplně o „běžného“ člověka, který se přijde učit relaxační techniky kvůli stresu v práci. Nechci Vám to úplně spoilovat, ale řeč je třeba o úzkostné poruše, bipolární poruše, záchvatech paniky, či práci s drogovou závislostí.
Tyto podcasty jsem si poslechla zatímco jsem byla nemocná. Přišly mi velmi zajímavé a inspirativní. Přijde mi dobré vědět, co všechno se může lidem stát, co je může trápit. Protože jsou mezi námi, mohou to být naši blízcí, přátelé, kamarádi, známí, kolegové… i my.
V rámci tohoto příspěvku bych ráda podotkla také to, že duševní zdraví považuji za ohromně důležité, stejně, jako to fyzické. Protože pokud nejsme v pořádku, nemůžeme do práce, nemůžeme mezi lidi, vlastně se může stát, že dokážeme jenom ležet, jsme neustále unavení a absolutně nám chybí chuť k životu. Terapie se nám možná mohou zdát drahé, třeba 500, 700 Kč na hodinu, i více. Jenomže když kvůli problémům s duševním zdravím nemůžeme několik měsíců do práce, možná nás přece jen vyjde levněji ta terapie…
Za rohem 