První doba PoPorodní

První doba PoPorodní trvala první 4 týdny po porodu.

Hlavní znaky:

• Byla jsem nadopovaná oxytocinem.
• Vůbec jsem si neuvědomovala, jak obrovská životní změna se stala.
• Chtěla jsem se co nejdříve vrátit ke svému původnímu životu a obtěžovalo mne čekat na konec šestinedělí.
• Měla jsem problém spát.
• Miminko mělo slabé bříško a hodně blinkalo.
• Kojení bylo hlasité a mléko bylo všude.
• Přes den jsem kojila tak, jak mi řekli v porodnici: po třech hodinách, maximálně 15 minut z každého prsa. 15 minut zkrátili na 10, jelikož miminko hodně blinkalo. Na něco to bylo výborné – hlavně se tak dal výborně plánovat čas. Jenže to nefungovalo věčně… o tom však více v druhé době poporodní.
• Noční kojení probíhalo tak, že jsem z postýlky vytáhla plačící miminko a šla kojit do jiného pokoje, aby se manžel vyspal. Kojila jsem 15 minut z jednoho prsa, 10 minut brkání, 15 minut z druhého prsa, 10 minut brkání, potom přebalení. Vždy to bylo kakání a vždy jsem miminku umývala zadeček na umyvadle. Takže jsem 3x za noc minimálně na hodinu vstávala.

Po asi dvou týdnech jsem začala mít velký problém po kojení a přebalování usnout. A začala jsem být tak unavená, že jsem měla někdy problém vstát. V těch případech mi pomáhal manžel. Jeho pomoc byla potřeba čím dál víc a nebylo to udržitelné.

V noci mne trápily myšlenky na práci (!!!), na rodinné vztahy a taky na to, zda s manželem zvládneme tuto zátěž.

Chci popsat naši cestu po porodu a mým cílem je hlavně popsat situace, ve kterých jsme byli, a CO NÁM POMOHLO. O tom, že je rodičovství náročné, se mluví. Ale mluví se i o tom, co pomáhá? Ono pověstné: „Je to hrůza! Nevyspíte se! Co jste čekali?“ mi vážně moc nepomohlo 🙂

Co by mi v této první době poporodní nejvíce pomohlo?

• Odejít dřív z práce. Odešla jsem 6 týdnů před porodem. Porodila jsem o 2 týdny dříve, takže jsem na takové to klidné bytí měla 4 týdny. Jsem dost citlivý člověk a měla jsem poslední relativně stresující a obtížné měsíce v práci až příliš v živé paměti. Vzpomínky mne stresovaly v noci ještě dlouho po mém odchodu. (Není to univerzální rada – kdo má pohodovou veselou práci, ten ať klidně zůstane!)
• Nechávat telefon mimo ložnici! V žádném případě se na něj v noci nedívat, když se probudím. Nehledat žádné informace k potničkám, rýmě nebo kojení… ale spát.
• Svítit v noci červeným světlem – nejvíce se osvědčila přenosná čelovka. Myslím si, že je to určitě nejlevnější řešení.
• Být v kontaktu s dalšími novopečenými rodiči. Taková úleva to je, pobavit se s někým, kdo si zrovna prochází něčím podobným, a pochopit, že to není jen Vaše miminko, které pláče. Že plíny protékají i v jiných domácnostech. Že i jiní rodiče skáčou v noci na míči či jezdí s kočárkem. Zejména v situacích, kdy Vám babičky, které už za 30 let zapomněly, jaké to bylo, budou říkat, že my jsme takto nikdy neplakali 🙂
• Vědomí, že takto to nebude pořád. Bohužel, tady je dost zrádné, že ono období může skončit zítra, ale taky za měsíc. Ale ani ten měsíc není tak dlouhá doba.

Ještě jsou tu dvě mírně problematické věci, které by mohly pomoci ALE.

• Společný spánek v posteli s miminkem. V této etapě by však stejně neubylo přebalování a tedy ani vstávání.
• Spát přes den s miminkem/když spí miminko. S tím jsem však měla opravdu velký problém. Dny jsou extrémně krátké když JEN kojíme, přebalujeme, uspáváme a spíme. A vydržet to 4 týdny je dost náročné. Nicméně pomohlo by to nebýt té nenaplněné potřeby seberealizace – času pro sebe, na procházku, na koukání do blba.

Poslední věc, kterou bych ráda zmínila, je noční uspávání. Po popsaném kolotoči kojení, brkání a přebalování bylo miminko zcela vzhůru. Muselo se uspat chováním nebo houpáním na míči. Raději nepočítám, kolikrát jsem jej v domnění, že spí, položila uprostřed noci do postýlky, a za 5 minut byl brek. Druhé kolo uspávání většinou vzal manžel. A bylo to velmi náročné. Tento problém vzápětí vyřešilo společné spaní. Ale o tom až příště v „druhé době PoPorodní“.